Sobotní ráno bylo jako každé správné výletní ráno pěkně chaotické. Panička pobíhala sem a tam, balila batůžek, mňaminky, vodítka a další nezbytnosti. Než jsem se stihla pořádně protáhnout, už jsme seděli v autě a vyráželi za dobrodružstvím.
Na místě srazu jsme se přivítali se Zorinčinou smečkou – v kompletní sestavě (alespoň prozatím). Sešli jsme se v pěkném počtu a chvíli ještě vyhlíželi posledního, nového účastníka naší výpravy. Čekali jsme, čmuchali, rozhlíželi se... ale nikdo další nedorazil. Tak jsme vyrazili sami.
Cíl byl jasný – skalní město. Hned na začátku nás cesta zavedla na vrcholky skal a ty výhledy stály za to. Všude kolem samé skály, lesy a nekonečný prostor. Jenže pak začala ta opravdová výzva. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Úzké průsmyky, vysoké schody, další schody a ještě víc schodů. Některé byly dokonce roštové, a ty nám čtyřnohým výletníkům tedy moc nevoněly. Naštěstí nám aspoň počasí přálo. Přestože to ráno nevypadalo vůbec nadějně, brzy vykouklo sluníčko, foukal příjemný vánek a z výletu se stal naprosto parádní den.
Nakonec jsme zdolali velký i malý okruh a zaslouženě se vrátili do cíle. Tam se páníčci odměnili pořádnou hostinou – grilovanými klobásami a hermelíny. My jsme si také smlsli... i když upřímně, proti těm jejich dobrotám byl náš příděl poněkud skromnější. Ale co už, hlavně že nějaká mňamka byla.
Tak zase příště, kamarádi. Haf!
Autor textu: Alice
Fotografie: Martin
