Jdu vám štěknout, jaké to bylo na Krakovci... bez Krakovce.
Hned z rána panička začala balit baťůžek a to byl jasný signál, že mě čeká nové dobrodružství. O chvíli později už mě hnala do tý pojízdný plechovky na čtyřech kolech a společně jsme čekaly, až se uráčí dorazit i Eimee se svými páníčky. Když jsme pak po hodině jízdy zastavili na parkovišti, už na nás čekala Zorinka se svojí smečkou. Chvíli jsme ještě vyčkali na místě, jestli nás někdo nepřijede neohlášeně překvapit, ale nikdo další už nedorazil. Tak jsme vyrazili.
Šli jsme po silnici pod zříceninou hradu Krakovec do vedlejší obce Šípy. Ocitli jsme se na úplném konci světa, kde dávají lišky dobrou noc a tak nás za celou dobu míjelo pouze jedno auto. Sluníčko, které slibovali na dnešní den, se nakonec vůbec neukázalo a my jsme se prodírali mlhou tak hustou, že by se dala krájet.
Ze Šípů jsme ještě chvíli pokračovali po silnici nahoru směrem k obci Všesulov, ale po pár set metrech jsme konečně sešli na lesní cestu. A tam panička dostala vynikající nápad — že bychom si na pokácených stromech mohli udělat společnou fotku (jakože my tři - tři grácie našich páníčků). Jenže až po několika minutách marné snahy si uvědomila, že půlroční štěně, ani ne roční puberťák a čtyřleťák rozhodně nemají stejnou představu o spolupráci. A tak místo společné fotky vyšla umělecká série fotek loudíš, loudím, loudíme.
V lese potom Zorinka chytila stopičku. Vypadalo to nadějně — nos u země, oči zapálené, napětí ve vzduchu! Konečně jsem viděla, jak se to dělá. Ale jako správně vychovaný bígl se nenechala unést a během mžiku se zase vrátila ke svým páníčkům.
Cesta vedla chvíli přes les, přes pole, kolem rybníka. Přes potok jsme se (málem) brodili. Až jsme došli na rozcestí a napojili se na žlutou turistickou značku. U cesty jsme minuli něco, co paničky nazvaly zdechlinou, nejspíš srnka. Vonělo to naprosto úžasně, ale kupodivu jsme si jí ani jedna pořádně nevšímaly a poslušně pokračovaly dál. A to i přesto, že Zorinka při barfování zvěřinu běžně dostává k večeři.
Dorazili jsme k přístřešku s posezením, kde jsme doplnili síly a vyrazili zpátky na parkoviště.
A při vší té husté mlze jsme pak na samotný Krakovec úplně zapomněli. Ani jsme se na něj nebyli podívat. Takže já doteď nevím, kde ti duchové vlastně straší. Snad tedy příště, až bude větší teplo, můžeme výlet zopakovat s původní naplánovanou trasou, ze které vlivem nepříznivých podmínek (chybějící lávky) sešlo.
Autor textu: Alice
Fotografie: Terka, Martin
