Už v pátek večer jsem tušila, že se něco chystá. Panička balila batůžek, připravovala auto přesně tak, jak to dělá vždycky, když mě někam poveze, a hlavně si na ráno nachystala vodítka, pro mě a pro Eimee, která u nás byla na víkend na hlídání. Druhý den ráno jsme se teda vydaly na cestu a co se mi fakt nepovedlo – v autě jsem se paničce dvakrát poblinkala. Takže jsme musely dvakrát zastavovat. Eimee se to pak se mnou vzadu dvakrát moc nelíbilo a tak z auta pomalu utekla, hned jak jsme zastavily na místě.

Chvilku na to dorazila i Zorinka se svojí smečkou a nebylo nač okounět, nikoho dalšího jsme nečekali, vydali jsme se hned po zelené trase k Bobří soutěsce. 

Trasa byla… dost zajímavá. Šlo se lesem podél potoka až k prvnímu vodopádu. Odtud jsme pokračovali po srázu, kde měly páníčkům pomoct řetězy – jenže místo toho, aby byly připevněné ve skále, ležely vytrhlé na zemi – až dokud jsme se nedostali k druhému vodopádu. Odtud jsme zase chvíli pokračovali podél potoka, někde se cesta křížila přes mosty, než jsme dorazili k mostu, který tam původně byl, ale teď už vlastně nebyl. Takže nezbývalo než se přebrodit. Někde to šlo po kamenech, jinde vůbec, to byla ta dobrodružnější část cesty. Nám čtyřnohým to nedělalo žádný problém, my jsme šli vodou, hlava nehlava.

Jaro bylo v plném rozkvětu a celé to místo bylo neskutečné. Všude kolem se zelenalo, potok šuměl a les voněl po vlhké zemi a novém životě. Po té cestě, která byla místy trochu divočejší, to působilo skoro až pohádkově. Počasí nám navíc opravdu přálo. Konečně bylo hezky, teplo a sluníčko nás provázelo celou dobu. A my čtyřnozí? My jsme si to užívali po svém – voda, bláto, kameny, všechno bylo dobrodružství, žádná překážka. 

Za soutěskou, kterou jsme nechali za sebou, cesta pokračovala dál lesem a přes louky až ke kopci, který se v určitou chvíli zdál nekonečný. Každý krok byl o něco těžší, ale výhledy kolem za to rozhodně stály. Na kopci jsme se pod přístřeškem zastavili na svačinu a na chvilku si odpočinuli. Pak už jsme se přes další louku vydali zpátky směrem k autům.  A i když jsme byli unavení, odjížděli jsme s pocitem, že tohle byl přesně ten typ výletu, který stojí za to si zopakovat.

Autor textu: Alice
Fotografie: Martin