Přišla jsem. Viděla jsem. A zdolala jsem hradby Vyšehradu...aneb moje první novoroční procházka.
Hned na startu jsme začali u stánku se svařákem...a já nedostala. To je na psociálku! Ale u stánku jsme se potkali s Evčou, která mi to vynahradila pořádným podrbáním za ušima, tak jsem na tu předešlou křivdu zase rychle zapomněla. Společně jsme pokračovali na místo srazu, kde už na nás čekala Ivča. Po chvíli dorazila i Hanka s Pepou a na závěr i Barča s Pavlem a Dáša s Pepinou a Amálkou.
Po všeobecném juchání a přivítání všech se všemi jsme se vydali na hradby. Cesta ubíhala příjemně, krok střídal krok a výhledy střídaly vtípky, smích a občasné zastávky na „jenom se kouknu, jestli tam něco není.“ Zima sice štípala do čumáčku, ale náladu nám rozhodně nezkazila. Naopak – byla to ta správná novoroční procházka, kdy se nikam nespěchá a všechno je tak nějak hezky po svém.
Když jsme se dostali až k rotundě svatého Martina, padla zde první společná fotka. Trochu zima, trochu vítr, hodně smíchu. Zahřát se to ale přece jen chtělo, takže zastávka na horkou čokoládu přišla víc než vhod. Někteří srkali, jiní funěli do kelímků a já samozřejmě pečlivě dohlížela, aby se nikomu nic dobrého neztratilo. A když už jsme si mysleli, že máme zahřívací kolečko za sebou, Ivča nenápadně otevřela batůžek a vytáhla… svářo! A aby toho nebylo málo, přidala i lampion. Ano, přesně ten moment, kdy si řeknete: tohle je parta.
U baziliky svatého Petra a Pavla jsme to zopakovali – další fotka, další dávka dobré nálady a pocit, že tenhle začátek roku se prostě povedl.
Závěrem chci už jen štěknout své přání do nového roku: Aby bylo zdraví, radost, dostatek společných setkání, procházek, smíchu a malých radostí, které zahřejí víc než svařák z batůžku. A hlavně – aby nám to spolu pořád takhle hezky ladilo. 🥂✨
Autor textu: Alice
Fotografie: Terka, Pepa
